Blog

Za dob našich prarodičů bylo naprosto běžné najít si po škole práci a v té vydržet až do důchodu. Hlídat si své jistoty, být rád za to, co mám a nechtít nic navíc. Nepídit se po nových trendech ani po jiných možnostech. Cenila se stabilita a odhodlání budovat kariéru v jedné společnosti až do důchodu.

Dnešní mladá generace pracujících je mnohém jiná. Předně má mnoho možností. Čím více však máme na výběr, tím těžší může být rozhodování, co vlastně podniknout a kam se vrtnout. Není tedy nic neobvyklého, že mladí lidé často střídají nejen studijní obory a školy, ale poté i obor zaměstnání a zaměstnavatele. Je naprosto normální vydržet v jedné firmě třeba rok nebo dva roky, naopak za alarmující se považuje skutečnost, že někdo pracuje pro tutéž společnost přes deset nebo dokonce dvacet let. Takového člověka dnešní společnost považuje za stagnujícího, nemoderního, takového, který nemá nejspíš rád změny a nemá motivaci v životě něco dokázat.

Má-li člověk kolem třicítky dnes problém ve stávajícím zaměstnání, nic se neděje. Stačí si projet pár inzerátů a nová práce je za dveřmi. Pokud máte vysokou školu a praxi v zajímavé oblasti, možná se o vás společnosti dokonce poperou. Trh práce je rychlý a my s ním.

Co však se sebou, když sice práci hledáme, chceme něco nového, jsme namotivováni ke změně, ale – nevíme, co vlastně chceme dělat? Zkuste si odpovědět na několik základních otázek:

1. Vezměte to od začátku.

Proč jste vystudovali tu konkrétní střední školu? Proč jste si vybrali právě tamtu vysokou školu? Mohou vám znalosti, které jste zde obsáhli, být nějak nápomocné do budoucna? Které předměty vás nejvíce bavili a kde jste cítili veliký potenciál?

2. Čerpejte ze zkušeností.

Co vás na poslední práci nejvíce naplňovalo a co vám naopak vadilo? Vyhovuje vám spíše práce ve velikém korporátu nebo v maličkém start-upu? Jste spokojení jako zaměstnanec nebo byste si raději vydělávali sami na sebe? Jaká forma zaměstnání je to, v čem byste se cítili dobře?

3. Zastavte se v přítomnosti.

Co vás baví? Co vám dělá radost? Na co máte talent, v čem jste dobří? Za co vás ostatní lidé chválí? Má něco z toho nějaký potenciál do budoucna a dala by se na tom postavit příští kariérní dráha?

4. A co bude dál?

Možná je to klišé, ale kde vidíte sami sebe za pět let? Jací chcete být a co chcete dělat? Co byste museli dělat za práci, abyste na sebe byli opravdu hrdí? Co je vaším cílem, co chcete dokázat, dříve, než zestárnete? Za čím se chcete ve stáří ohlížet? Co dává vašemu životu dlouhodobě smysl?

Za dob našich prarodičů bylo naprosto běžné najít si po škole práci a v té vydržet až do důchodu. Hlídat si své jistoty, být rád za to, co mám a nechtít nic navíc. Nepídit se po nových trendech ani po jiných možnostech. Cenila se stabilita a odhodlání budovat kariéru v jedné společnosti až do důchodu.

Dnešní mladá generace pracujících je mnohém jiná. Předně má mnoho možností. Čím více však máme na výběr, tím těžší může být rozhodování, co vlastně podniknout a kam se vrtnout. Není tedy nic neobvyklého, že mladí lidé často střídají nejen studijní obory a školy, ale poté i obor zaměstnání a zaměstnavatele. Je naprosto normální vydržet v jedné firmě třeba rok nebo dva roky, naopak za alarmující se považuje skutečnost, že někdo pracuje pro tutéž společnost přes deset nebo dokonce dvacet let. Takového člověka dnešní společnost považuje za stagnujícího, nemoderního, takového, který nemá nejspíš rád změny a nemá motivaci v životě něco dokázat.

Má-li člověk kolem třicítky dnes problém ve stávajícím zaměstnání, nic se neděje. Stačí si projet pár inzerátů a nová práce je za dveřmi. Pokud máte vysokou školu a praxi v zajímavé oblasti, možná se o vás společnosti dokonce poperou. Trh práce je rychlý a my s ním.

Co však se sebou, když sice práci hledáme, chceme něco nového, jsme namotivováni ke změně, ale – nevíme, co vlastně chceme dělat? Zkuste si odpovědět na několik základních otázek:

1. Vezměte to od začátku.

Proč jste vystudovali tu konkrétní střední školu? Proč jste si vybrali právě tamtu vysokou školu? Mohou vám znalosti, které jste zde obsáhli, být nějak nápomocné do budoucna? Které předměty vás nejvíce bavili a kde jste cítili veliký potenciál?

2. Čerpejte ze zkušeností.

Co vás na poslední práci nejvíce naplňovalo a co vám naopak vadilo? Vyhovuje vám spíše práce ve velikém korporátu nebo v maličkém start-upu? Jste spokojení jako zaměstnanec nebo byste si raději vydělávali sami na sebe? Jaká forma zaměstnání je to, v čem byste se cítili dobře?

3. Zastavte se v přítomnosti.

Co vás baví? Co vám dělá radost? Na co máte talent, v čem jste dobří? Za co vás ostatní lidé chválí? Má něco z toho nějaký potenciál do budoucna a dala by se na tom postavit příští kariérní dráha?

4. A co bude dál?

Možná je to klišé, ale kde vidíte sami sebe za pět let? Jací chcete být a co chcete dělat? Co byste museli dělat za práci, abyste na sebe byli opravdu hrdí? Co je vaším cílem, co chcete dokázat, dříve, než zestárnete? Za čím se chcete ve stáří ohlížet? Co dává vašemu životu dlouhodobě smysl?

Za dob našich prarodičů bylo naprosto běžné najít si po škole práci a v té vydržet až do důchodu. Hlídat si své jistoty, být rád za to, co mám a nechtít nic navíc. Nepídit se po nových trendech ani po jiných možnostech. Cenila se stabilita a odhodlání budovat kariéru v jedné společnosti až do důchodu.

Dnešní mladá generace pracujících je mnohém jiná. Předně má mnoho možností. Čím více však máme na výběr, tím těžší může být rozhodování, co vlastně podniknout a kam se vrtnout. Není tedy nic neobvyklého, že mladí lidé často střídají nejen studijní obory a školy, ale poté i obor zaměstnání a zaměstnavatele. Je naprosto normální vydržet v jedné firmě třeba rok nebo dva roky, naopak za alarmující se považuje skutečnost, že někdo pracuje pro tutéž společnost přes deset nebo dokonce dvacet let. Takového člověka dnešní společnost považuje za stagnujícího, nemoderního, takového, který nemá nejspíš rád změny a nemá motivaci v životě něco dokázat.

Má-li člověk kolem třicítky dnes problém ve stávajícím zaměstnání, nic se neděje. Stačí si projet pár inzerátů a nová práce je za dveřmi. Pokud máte vysokou školu a praxi v zajímavé oblasti, možná se o vás společnosti dokonce poperou. Trh práce je rychlý a my s ním.

Co však se sebou, když sice práci hledáme, chceme něco nového, jsme namotivováni ke změně, ale – nevíme, co vlastně chceme dělat? Zkuste si odpovědět na několik základních otázek:

1. Vezměte to od začátku.

Proč jste vystudovali tu konkrétní střední školu? Proč jste si vybrali právě tamtu vysokou školu? Mohou vám znalosti, které jste zde obsáhli, být nějak nápomocné do budoucna? Které předměty vás nejvíce bavili a kde jste cítili veliký potenciál?

2. Čerpejte ze zkušeností.

Co vás na poslední práci nejvíce naplňovalo a co vám naopak vadilo? Vyhovuje vám spíše práce ve velikém korporátu nebo v maličkém start-upu? Jste spokojení jako zaměstnanec nebo byste si raději vydělávali sami na sebe? Jaká forma zaměstnání je to, v čem byste se cítili dobře?

3. Zastavte se v přítomnosti.

Co vás baví? Co vám dělá radost? Na co máte talent, v čem jste dobří? Za co vás ostatní lidé chválí? Má něco z toho nějaký potenciál do budoucna a dala by se na tom postavit příští kariérní dráha?

4. A co bude dál?

Možná je to klišé, ale kde vidíte sami sebe za pět let? Jací chcete být a co chcete dělat? Co byste museli dělat za práci, abyste na sebe byli opravdu hrdí? Co je vaším cílem, co chcete dokázat, dříve, než zestárnete? Za čím se chcete ve stáří ohlížet? Co dává vašemu životu dlouhodobě smysl?

Za dob našich prarodičů bylo naprosto běžné najít si po škole práci a v té vydržet až do důchodu. Hlídat si své jistoty, být rád za to, co mám a nechtít nic navíc. Nepídit se po nových trendech ani po jiných možnostech. Cenila se stabilita a odhodlání budovat kariéru v jedné společnosti až do důchodu.

Dnešní mladá generace pracujících je mnohém jiná. Předně má mnoho možností. Čím více však máme na výběr, tím těžší může být rozhodování, co vlastně podniknout a kam se vrtnout. Není tedy nic neobvyklého, že mladí lidé často střídají nejen studijní obory a školy, ale poté i obor zaměstnání a zaměstnavatele. Je naprosto normální vydržet v jedné firmě třeba rok nebo dva roky, naopak za alarmující se považuje skutečnost, že někdo pracuje pro tutéž společnost přes deset nebo dokonce dvacet let. Takového člověka dnešní společnost považuje za stagnujícího, nemoderního, takového, který nemá nejspíš rád změny a nemá motivaci v životě něco dokázat.

Má-li člověk kolem třicítky dnes problém ve stávajícím zaměstnání, nic se neděje. Stačí si projet pár inzerátů a nová práce je za dveřmi. Pokud máte vysokou školu a praxi v zajímavé oblasti, možná se o vás společnosti dokonce poperou. Trh práce je rychlý a my s ním.

Co však se sebou, když sice práci hledáme, chceme něco nového, jsme namotivováni ke změně, ale – nevíme, co vlastně chceme dělat? Zkuste si odpovědět na několik základních otázek:

1. Vezměte to od začátku.

Proč jste vystudovali tu konkrétní střední školu? Proč jste si vybrali právě tamtu vysokou školu? Mohou vám znalosti, které jste zde obsáhli, být nějak nápomocné do budoucna? Které předměty vás nejvíce bavili a kde jste cítili veliký potenciál?

2. Čerpejte ze zkušeností.

Co vás na poslední práci nejvíce naplňovalo a co vám naopak vadilo? Vyhovuje vám spíše práce ve velikém korporátu nebo v maličkém start-upu? Jste spokojení jako zaměstnanec nebo byste si raději vydělávali sami na sebe? Jaká forma zaměstnání je to, v čem byste se cítili dobře?

3. Zastavte se v přítomnosti.

Co vás baví? Co vám dělá radost? Na co máte talent, v čem jste dobří? Za co vás ostatní lidé chválí? Má něco z toho nějaký potenciál do budoucna a dala by se na tom postavit příští kariérní dráha?

4. A co bude dál?

Možná je to klišé, ale kde vidíte sami sebe za pět let? Jací chcete být a co chcete dělat? Co byste museli dělat za práci, abyste na sebe byli opravdu hrdí? Co je vaším cílem, co chcete dokázat, dříve, než zestárnete? Za čím se chcete ve stáří ohlížet? Co dává vašemu životu dlouhodobě smysl?

Za dob našich prarodičů bylo naprosto běžné najít si po škole práci a v té vydržet až do důchodu. Hlídat si své jistoty, být rád za to, co mám a nechtít nic navíc. Nepídit se po nových trendech ani po jiných možnostech. Cenila se stabilita a odhodlání budovat kariéru v jedné společnosti až do důchodu.

Dnešní mladá generace pracujících je mnohém jiná. Předně má mnoho možností. Čím více však máme na výběr, tím těžší může být rozhodování, co vlastně podniknout a kam se vrtnout. Není tedy nic neobvyklého, že mladí lidé často střídají nejen studijní obory a školy, ale poté i obor zaměstnání a zaměstnavatele. Je naprosto normální vydržet v jedné firmě třeba rok nebo dva roky, naopak za alarmující se považuje skutečnost, že někdo pracuje pro tutéž společnost přes deset nebo dokonce dvacet let. Takového člověka dnešní společnost považuje za stagnujícího, nemoderního, takového, který nemá nejspíš rád změny a nemá motivaci v životě něco dokázat.

Má-li člověk kolem třicítky dnes problém ve stávajícím zaměstnání, nic se neděje. Stačí si projet pár inzerátů a nová práce je za dveřmi. Pokud máte vysokou školu a praxi v zajímavé oblasti, možná se o vás společnosti dokonce poperou. Trh práce je rychlý a my s ním.

Co však se sebou, když sice práci hledáme, chceme něco nového, jsme namotivováni ke změně, ale – nevíme, co vlastně chceme dělat? Zkuste si odpovědět na několik základních otázek:

1. Vezměte to od začátku.

Proč jste vystudovali tu konkrétní střední školu? Proč jste si vybrali právě tamtu vysokou školu? Mohou vám znalosti, které jste zde obsáhli, být nějak nápomocné do budoucna? Které předměty vás nejvíce bavili a kde jste cítili veliký potenciál?

2. Čerpejte ze zkušeností.

Co vás na poslední práci nejvíce naplňovalo a co vám naopak vadilo? Vyhovuje vám spíše práce ve velikém korporátu nebo v maličkém start-upu? Jste spokojení jako zaměstnanec nebo byste si raději vydělávali sami na sebe? Jaká forma zaměstnání je to, v čem byste se cítili dobře?

3. Zastavte se v přítomnosti.

Co vás baví? Co vám dělá radost? Na co máte talent, v čem jste dobří? Za co vás ostatní lidé chválí? Má něco z toho nějaký potenciál do budoucna a dala by se na tom postavit příští kariérní dráha?

4. A co bude dál?

Možná je to klišé, ale kde vidíte sami sebe za pět let? Jací chcete být a co chcete dělat? Co byste museli dělat za práci, abyste na sebe byli opravdu hrdí? Co je vaším cílem, co chcete dokázat, dříve, než zestárnete? Za čím se chcete ve stáří ohlížet? Co dává vašemu životu dlouhodobě smysl?

Za dob našich prarodičů bylo naprosto běžné najít si po škole práci a v té vydržet až do důchodu. Hlídat si své jistoty, být rád za to, co mám a nechtít nic navíc. Nepídit se po nových trendech ani po jiných možnostech. Cenila se stabilita a odhodlání budovat kariéru v jedné společnosti až do důchodu.

Dnešní mladá generace pracujících je mnohém jiná. Předně má mnoho možností. Čím více však máme na výběr, tím těžší může být rozhodování, co vlastně podniknout a kam se vrtnout. Není tedy nic neobvyklého, že mladí lidé často střídají nejen studijní obory a školy, ale poté i obor zaměstnání a zaměstnavatele. Je naprosto normální vydržet v jedné firmě třeba rok nebo dva roky, naopak za alarmující se považuje skutečnost, že někdo pracuje pro tutéž společnost přes deset nebo dokonce dvacet let. Takového člověka dnešní společnost považuje za stagnujícího, nemoderního, takového, který nemá nejspíš rád změny a nemá motivaci v životě něco dokázat.

Má-li člověk kolem třicítky dnes problém ve stávajícím zaměstnání, nic se neděje. Stačí si projet pár inzerátů a nová práce je za dveřmi. Pokud máte vysokou školu a praxi v zajímavé oblasti, možná se o vás společnosti dokonce poperou. Trh práce je rychlý a my s ním.

Co však se sebou, když sice práci hledáme, chceme něco nového, jsme namotivováni ke změně, ale – nevíme, co vlastně chceme dělat? Zkuste si odpovědět na několik základních otázek:

1. Vezměte to od začátku.

Proč jste vystudovali tu konkrétní střední školu? Proč jste si vybrali právě tamtu vysokou školu? Mohou vám znalosti, které jste zde obsáhli, být nějak nápomocné do budoucna? Které předměty vás nejvíce bavili a kde jste cítili veliký potenciál?

2. Čerpejte ze zkušeností.

Co vás na poslední práci nejvíce naplňovalo a co vám naopak vadilo? Vyhovuje vám spíše práce ve velikém korporátu nebo v maličkém start-upu? Jste spokojení jako zaměstnanec nebo byste si raději vydělávali sami na sebe? Jaká forma zaměstnání je to, v čem byste se cítili dobře?

3. Zastavte se v přítomnosti.

Co vás baví? Co vám dělá radost? Na co máte talent, v čem jste dobří? Za co vás ostatní lidé chválí? Má něco z toho nějaký potenciál do budoucna a dala by se na tom postavit příští kariérní dráha?

4. A co bude dál?

Možná je to klišé, ale kde vidíte sami sebe za pět let? Jací chcete být a co chcete dělat? Co byste museli dělat za práci, abyste na sebe byli opravdu hrdí? Co je vaším cílem, co chcete dokázat, dříve, než zestárnete? Za čím se chcete ve stáří ohlížet? Co dává vašemu životu dlouhodobě smysl?

Za dob našich prarodičů bylo naprosto běžné najít si po škole práci a v té vydržet až do důchodu. Hlídat si své jistoty, být rád za to, co mám a nechtít nic navíc. Nepídit se po nových trendech ani po jiných možnostech. Cenila se stabilita a odhodlání budovat kariéru v jedné společnosti až do důchodu.

Dnešní mladá generace pracujících je mnohém jiná. Předně má mnoho možností. Čím více však máme na výběr, tím těžší může být rozhodování, co vlastně podniknout a kam se vrtnout. Není tedy nic neobvyklého, že mladí lidé často střídají nejen studijní obory a školy, ale poté i obor zaměstnání a zaměstnavatele. Je naprosto normální vydržet v jedné firmě třeba rok nebo dva roky, naopak za alarmující se považuje skutečnost, že někdo pracuje pro tutéž společnost přes deset nebo dokonce dvacet let. Takového člověka dnešní společnost považuje za stagnujícího, nemoderního, takového, který nemá nejspíš rád změny a nemá motivaci v životě něco dokázat.

Má-li člověk kolem třicítky dnes problém ve stávajícím zaměstnání, nic se neděje. Stačí si projet pár inzerátů a nová práce je za dveřmi. Pokud máte vysokou školu a praxi v zajímavé oblasti, možná se o vás společnosti dokonce poperou. Trh práce je rychlý a my s ním.

Co však se sebou, když sice práci hledáme, chceme něco nového, jsme namotivováni ke změně, ale – nevíme, co vlastně chceme dělat? Zkuste si odpovědět na několik základních otázek:

1. Vezměte to od začátku.

Proč jste vystudovali tu konkrétní střední školu? Proč jste si vybrali právě tamtu vysokou školu? Mohou vám znalosti, které jste zde obsáhli, být nějak nápomocné do budoucna? Které předměty vás nejvíce bavili a kde jste cítili veliký potenciál?

2. Čerpejte ze zkušeností.

Co vás na poslední práci nejvíce naplňovalo a co vám naopak vadilo? Vyhovuje vám spíše práce ve velikém korporátu nebo v maličkém start-upu? Jste spokojení jako zaměstnanec nebo byste si raději vydělávali sami na sebe? Jaká forma zaměstnání je to, v čem byste se cítili dobře?

3. Zastavte se v přítomnosti.

Co vás baví? Co vám dělá radost? Na co máte talent, v čem jste dobří? Za co vás ostatní lidé chválí? Má něco z toho nějaký potenciál do budoucna a dala by se na tom postavit příští kariérní dráha?

4. A co bude dál?

Možná je to klišé, ale kde vidíte sami sebe za pět let? Jací chcete být a co chcete dělat? Co byste museli dělat za práci, abyste na sebe byli opravdu hrdí? Co je vaším cílem, co chcete dokázat, dříve, než zestárnete? Za čím se chcete ve stáří ohlížet? Co dává vašemu životu dlouhodobě smysl?

Za dob našich prarodičů bylo naprosto běžné najít si po škole práci a v té vydržet až do důchodu. Hlídat si své jistoty, být rád za to, co mám a nechtít nic navíc. Nepídit se po nových trendech ani po jiných možnostech. Cenila se stabilita a odhodlání budovat kariéru v jedné společnosti až do důchodu.

Dnešní mladá generace pracujících je mnohém jiná. Předně má mnoho možností. Čím více však máme na výběr, tím těžší může být rozhodování, co vlastně podniknout a kam se vrtnout. Není tedy nic neobvyklého, že mladí lidé často střídají nejen studijní obory a školy, ale poté i obor zaměstnání a zaměstnavatele. Je naprosto normální vydržet v jedné firmě třeba rok nebo dva roky, naopak za alarmující se považuje skutečnost, že někdo pracuje pro tutéž společnost přes deset nebo dokonce dvacet let. Takového člověka dnešní společnost považuje za stagnujícího, nemoderního, takového, který nemá nejspíš rád změny a nemá motivaci v životě něco dokázat.

Má-li člověk kolem třicítky dnes problém ve stávajícím zaměstnání, nic se neděje. Stačí si projet pár inzerátů a nová práce je za dveřmi. Pokud máte vysokou školu a praxi v zajímavé oblasti, možná se o vás společnosti dokonce poperou. Trh práce je rychlý a my s ním.

Co však se sebou, když sice práci hledáme, chceme něco nového, jsme namotivováni ke změně, ale – nevíme, co vlastně chceme dělat? Zkuste si odpovědět na několik základních otázek:

1. Vezměte to od začátku.

Proč jste vystudovali tu konkrétní střední školu? Proč jste si vybrali právě tamtu vysokou školu? Mohou vám znalosti, které jste zde obsáhli, být nějak nápomocné do budoucna? Které předměty vás nejvíce bavili a kde jste cítili veliký potenciál?

2. Čerpejte ze zkušeností.

Co vás na poslední práci nejvíce naplňovalo a co vám naopak vadilo? Vyhovuje vám spíše práce ve velikém korporátu nebo v maličkém start-upu? Jste spokojení jako zaměstnanec nebo byste si raději vydělávali sami na sebe? Jaká forma zaměstnání je to, v čem byste se cítili dobře?

3. Zastavte se v přítomnosti.

Co vás baví? Co vám dělá radost? Na co máte talent, v čem jste dobří? Za co vás ostatní lidé chválí? Má něco z toho nějaký potenciál do budoucna a dala by se na tom postavit příští kariérní dráha?

4. A co bude dál?

Možná je to klišé, ale kde vidíte sami sebe za pět let? Jací chcete být a co chcete dělat? Co byste museli dělat za práci, abyste na sebe byli opravdu hrdí? Co je vaším cílem, co chcete dokázat, dříve, než zestárnete? Za čím se chcete ve stáří ohlížet? Co dává vašemu životu dlouhodobě smysl?

Za dob našich prarodičů bylo naprosto běžné najít si po škole práci a v té vydržet až do důchodu. Hlídat si své jistoty, být rád za to, co mám a nechtít nic navíc. Nepídit se po nových trendech ani po jiných možnostech. Cenila se stabilita a odhodlání budovat kariéru v jedné společnosti až do důchodu.

Dnešní mladá generace pracujících je mnohém jiná. Předně má mnoho možností. Čím více však máme na výběr, tím těžší může být rozhodování, co vlastně podniknout a kam se vrtnout. Není tedy nic neobvyklého, že mladí lidé často střídají nejen studijní obory a školy, ale poté i obor zaměstnání a zaměstnavatele. Je naprosto normální vydržet v jedné firmě třeba rok nebo dva roky, naopak za alarmující se považuje skutečnost, že někdo pracuje pro tutéž společnost přes deset nebo dokonce dvacet let. Takového člověka dnešní společnost považuje za stagnujícího, nemoderního, takového, který nemá nejspíš rád změny a nemá motivaci v životě něco dokázat.

Má-li člověk kolem třicítky dnes problém ve stávajícím zaměstnání, nic se neděje. Stačí si projet pár inzerátů a nová práce je za dveřmi. Pokud máte vysokou školu a praxi v zajímavé oblasti, možná se o vás společnosti dokonce poperou. Trh práce je rychlý a my s ním.

Co však se sebou, když sice práci hledáme, chceme něco nového, jsme namotivováni ke změně, ale – nevíme, co vlastně chceme dělat? Zkuste si odpovědět na několik základních otázek:

1. Vezměte to od začátku.

Proč jste vystudovali tu konkrétní střední školu? Proč jste si vybrali právě tamtu vysokou školu? Mohou vám znalosti, které jste zde obsáhli, být nějak nápomocné do budoucna? Které předměty vás nejvíce bavili a kde jste cítili veliký potenciál?

2. Čerpejte ze zkušeností.

Co vás na poslední práci nejvíce naplňovalo a co vám naopak vadilo? Vyhovuje vám spíše práce ve velikém korporátu nebo v maličkém start-upu? Jste spokojení jako zaměstnanec nebo byste si raději vydělávali sami na sebe? Jaká forma zaměstnání je to, v čem byste se cítili dobře?

3. Zastavte se v přítomnosti.

Co vás baví? Co vám dělá radost? Na co máte talent, v čem jste dobří? Za co vás ostatní lidé chválí? Má něco z toho nějaký potenciál do budoucna a dala by se na tom postavit příští kariérní dráha?

4. A co bude dál?

Možná je to klišé, ale kde vidíte sami sebe za pět let? Jací chcete být a co chcete dělat? Co byste museli dělat za práci, abyste na sebe byli opravdu hrdí? Co je vaším cílem, co chcete dokázat, dříve, než zestárnete? Za čím se chcete ve stáří ohlížet? Co dává vašemu životu dlouhodobě smysl?

Jste-li fanouškem skandinávské filmové tvorby, tak tento článek přestaňte číst. Nejspíš byste na něm nenašli nic objevného nebo zajímavého. Je pro filmového fanouška, který je severským filmem neposkvrněný.
Filmová tvorba dalekého severu je více než specifická, a to hned v několika ohledech. Divákovi, který je zvyklý na české, americké či britské filmy, budou tyto filmy připadat, přinejlepším, divné. Jejich odlišnost je dána, jak jinak, přírodou. V tamější tvorbě má krajina, přírodní vlivy a charakter lidí, daný nehostinností a chladností skandinávského regionu, nezastupitelné místo.

Obrovská země osídlená jen velmi řídce. S přírodou, která je spojená s každodenním životem běžných lidí. Neustále se měnící počasí, které v severnějších polohách, může přejít ze slunečného jarního dne, přes podzimní plískanice až po zimní vánici. Léto, které je zaplavené sluncem téměř 21 hodin a zima, ve které je to zase úplně naopak. Lidé, kteří jsou velmi rezervovaní a nikdy nikam nespěchají, ale zároveň si v sobě uchovávají jistou vikingskou divokost. Tohle všechno může člověk vnímat při návštěvě severních zemí.

A právě tohle bude pozorný divák sledovat i při sledování filmů jako je Slunovrat nebo Bílý bílý den. Oba se vyznačují velmi pomalým dějem, který většinu filmu nikam nespěchá. Oba filmy jsou postaveny na životní tragédii, pravda ve Slunovratu je tato tragédie trojnásobná. V obou filmech hraje velkou roli obrazová stránka a propojení filmu s krajinou. A oba jsou zakončeny rychle a brutálně.

Bílý bílý den je civilní film s tématem smrti partnera, o vyrovnání a síle jít dál. Slunovrat je také o smrti blízkých, ale v žánru hororu, který ovšem není hororem americkým. Pokud si na tyto filmy chcete do kina zajít, mějte na paměti, že jejich vyprávění je jiné. Měli byste je brát s otevřenou hlavou a raději nic neočekávat. Pak vám filmy mohou nabídnout pocity mrazení, nejistoty a ve finále i jisté neuspokojení. Protože tak jako severská příroda, která je po celý rok, jakoby, promrzlá. Tak se i tamní filmy mohou zdát pro Středoevropana chladné a bez odpovědí.